Transport číslo 6226

K polské osadě Osvětim se v prvních dnech roku 1945 přiblížila východní fronta již velmi významně: a v místním koncentračním táboře se tedy dne 19.ledna 1945 chystal jeden z posledních evakuačních transportů. 

---

Celkem 58.000 vězňů – mezi nimi i ti dosud otrocky pracující v uhelném dole táborové pobočky Janinagrube –  se vydává na šedesátikilometrový pochod směrem k železniční stanici Gliwice. 

Zde, v silném větru a téměř dvacetistupňovém mrazu, nastupuje o dva dny později, 21. ledna 1945, asi 2.000 zubožených postav do nekrytých uhelných vozů jednoho z vlaků vypravených po trase Ostrava-Praha-České Budějovice (dnes trochu nelogicky přes téměř celý tehdejší Protektorát Böhmen und Mahren z východu na západ), směrem na rakouský Mauthausen. 

Zdejší tábor nebyl ovšem v tomto okamžiku pro přijetí dalších dvou tisíc nových vězňů už také zcela způsobilý: a transport tak byl těsně před hranicí dnešní České republiky, v železniční stanici Horní Dvořiště, obrácen do protisměru: aby znovu přes Prahu pokračoval dále severním směrem na Děčín. Tentokrát do tábora Sachsenhausen.

Zde má – podle dostupných historických pramenů alespoň snad – transport číslo 6226 svůj závěr. Na místě, kde mimo jiné zahynul také český malíř a spisovatel Josef Čapek, mělo zřejmě dojít i k jeho konečné likvidaci. 

Jen možná byl osud k evakuovaným konečně milosrdnější: tábor se dočkal svého osvobození až 22. dubna – ještě dlouhé tři měsíce po jejich příjezdu.

Předtím, cestou k výchozí železniční stanici Gliwice, museli jít vězni pěšky a spát pod širým nebem. Kdo nestačil tempu pochodu, byl zastřelen nebo ubit pažbami zbraní či klacky. Ve vagónech vlaku potom lidé celou cestu stáli: dokud nepadli vyčerpáním.

Podle dnes dostupných zdrojů Muzea Auschwitz-Birkenau jich podobným způsobem při evakuaci tohoto jediného tábora zemřelo až 15 000…

Po celé trase tak předcházela nejen samotný vlak pověst skutečného transportu smrti: po jeho průjezdu bohužel jednoznačně potvrzená. 

Například do České Třebové dorazila zpráva o průjezdu vlaku po služební lince železnic z předchozí stanice Olomouc. Pozdější protokol SNB sepsaný v rámci vyšetřování válečných zločinů v roce 1946 k tomu slovy svědka Miroslava Hejduka sděluje: 

„Měl jsem službu dozorčího úředníka na osobním nádraží v České Třebové. Asi v deset hodin dostal jsem telefonickou zprávu, abychom si na vlak č. 6226 dali pozor. Že jsou tam na otevřených vozech převáženi vězňové a doprovázející SS divoce kolem vlaku střílí… 

Zima a hlad

Přestože zmíněná střelba našla své oběti i mezi samotnými vězni, života nebezpečnou ovšem byla zejména okolním svědkům. 

Samotní ubožáci přepravovaní v otevřených uhelných vozech umírali mnohem více na jiné související útrapy. Hlad, žízeň a zimu. 

Zpráva archivu Českého hydrometeorologického ústavu je poměrně přesná. 

Dne 24.1.1945 se v uvedené lokalitě teplota vzduchu ve 2 m nad zemí po celý den pohybovala pod bodem mrazu. 

Chladněji bylo na severní Moravě a ve Slezsku. Průměrná denní teplota vzduchu se pohybovala mezi -5 a -8 °C. V 7 hodin ráno bylo v Ostravě Zábřehu naměřeno -19,4 °C, v Olomouci -14,5 °C, v Ústí nad Orlicí -9,4°C, v Praze kolem -8°C.

Minimální teplota vzduchu se pohybovala mezi -20 °C v Ostravě a Olomouci a -9,7 °C v Praze. 

V Ústí nad Orlicí byla naměřena minimální teplota vzduchu -11,4 °C.

Bylo zataženo, mohly se vyskytovat sněhové přeháňky nebo sněžení. Celková výška sněhové pokrývky se pohybovala od 6 cm (Praha) do 18 cm (Suchdol nad Odrou).

Nelze se tak divit, že pozdější identifikaci zemřelých značně ztěžovala i pochopitelná snaha pro sebe zajistit větší ochranu před zimou použitím svršků již zemřelých souputníků. 

K tomu doloženým příkladem je případ vězně Meyera Kestlingera, který se pokusil o útěk z vlaku: a v okamžiku dopadení byl oblečen do součástí oděvů, které byly označeny dalšími pěti táborovými čísly.

Neméně krutě byli transportovaní ovšem trýzněni i hladem a žízní. 
V úseku města Ústí nad Orlicí byli na cestě šestý den po odchodu z tábora, čtvrtý den ve vlaku. Po celou dobu víceméně bez jakýchkoli potravin. 

U příležitosti různých zastávek soupravy byly přitom okolním obyvatelstvem shromážděny značné zásoby jídla. 

Například ve stanici Přerov bylo podle svědectví občany města velmi rychle vybráno asi 8 metráků chleba, 60 kg uzenin, 50 kostek umělého cukru, sádlo, slanina, škvarky, margarín… – a vše mělo být předáno vězňům. Ostraha vlaku, tvořená asi 50 strážnými estonské legie SS, ovšem této pomoci zabránila. 

Shromážděné potraviny nadto zabavila a jejich část (kterou nepoužila sama pro sebe) následně předala německé organizaci Červeného kříže…

Hrůzné stopy ve sněhu

Doslova každý kilometr železniční trati tak po průjezdu transportu č. 6226 lemovaly polonahé mrtvoly hladem a zimou usoužených vězňů, vyhozené svými druhy z vagónů: ve snaze zajistit pro všechny zatím přežívající přeci jen alespoň o trochu pohodlnější prostor.

Jenom na dobře zmapovaném, zhruba dvacetikilometrovém, úseku trati za železničním uzlem Česká Třebová bylo nalezeno a pohřbeno celkem 65 vězňů:

• Česká Třebová: 9
• Dlouhá Třebová: 26
• Hylváty: 7
• Ústí nad Orlicí: 5
• Brandýs nad Orlicí: 18

Reálně je dnes na parnickém památníku uvedeno obětí 8, citace zprávy očitého svědka, pana Jana Lomara ale uvádí následující:

„Na parnickém hřbitově, u zdi, spí svůj věčný sen ve společném hrobě 9 národních mučedníků, mezi nimi i desetiletá holčička, daleko od svých drahých a snad i vlasti…“ 

Ačkoliv se tedy mohou uvedená čísla v jednotlivých případech drobně lišit, zůstává tato faktická dokumentace svědectvím neméně otřesným: tak jako tak dokumentujícím smrt více než tří vězňů na každém jednom jediném kilometru trati.

Výsledeku transportu č. 6226 velmi smutný, ovšem nikterak výjimečný. Tuto skutečnost dokládá – za všechny další – například obdobný průběh evakuace pobočky Johanngeorgenstadt koncentračního tábora Flossenbürg. 

Odtud původně vyrazilo směrem na zhruba 200 km vzdálené české Lovosice celkem 822 vězňů. Do cílové stanice z nich dokázalo dorazit – 28…

Snad jediným diskutabilním kladem transportu č. 6226 o němž lze vůbec alespoň vzdáleně uvažovat, tak je skutečnost, že právě jeho otřesné ztráty – a s nimi související růst protiněmecké nálady českého obyvatelstva – vedly v konečném důsledku k alespoň dočasnému pozastavení všech podobných transportů přes území Protektorátu.

Bohužel, území takzvaných Sudet a samotné Říše takto ušetřeno nebylo: a nejen proto se tedy jedná o pozitivum značně pochybné.

Zastávka v České Třebové

Až do stanice Česká Třebová přitom samotný transport č. 6226 dorazil jako součást vlaku paradoxně obsazeného nevinnými německými dětmi. 

Přední část soupravy tvořilo 9 čtyřosých rychlíkových vagonů. Z České Třebové jejich trasa ovšem již vedla jinam: přes Ústí nad Orlicí a Lichkov odděleně zpět na polskou stranu Krkonoš, do cílové stanice dětí: destinace Hirschberg.

Právě zejména nutnost rozdělení soupravy na dva samostatné vlaky způsobila v České Třebové nutnost zhruba hodinové zastávky. 

Ta, obdobně jako pozdější odstavení vlaku v Ústí nad Orlicí, poskytla velmi dobrou příležitost pro očitá svědectví. 

Podobně neblahou výpověď podává i Pamětní kniha města Ústí nad Orlicí, kam na své cestě dorazil transport otevřených uhelných vozů č. 6226 také teprve 24. ledna – tedy až čtvrtý den cesty – aby zde poblíž budovy tzv. Starého nádraží zastavil kolem druhé hodiny odpolední při svém čekání na další volnou kolej. 

„Mezi těmito vlaky projížděl Ústím vlak, který právem může se zváti vlakem smrti, a já nyní s rozechvěním jsem nucen udělati o tomto vlaku velmi smutný zápis. 

Bylo to 24. ledna 1945 odpoledne za mrazivého větru, (kdy) projížděl vlak v němž byli převáženi političtí vězňové z koncentračního tábora v Osvěčímě v Polsku do Terezína*, mezi nimi mnoho Čechů. Jelikož kolej nebyla volná, vlak zastavil blíže starého nádraží. A nyní jsme viděli hrozný obraz. Vlak byl sestaven asi z 50 uhelných otevřených vozů a v každém bylo namačkáno asi 100 neb více osob. Byli to lidé polonazí. V několika vozích byly ženy, některé s dítětem. Provázeli je po zuby ozbrojení němečtí** suroví žoldnéři. Ubožáci, hladem a žízní přímo šíleli a prosili seběhnuvší se lidi o chléb a vodu. Dobří lidé z nejbližších domků rychle přinášeli jídlo co měli po ruce a snažili se chléb podati. A stalo se, že suroví zvrhlí němečtí hlídači střelbou lidem zabránili v milosrdenství. 

Jen málo lidem se zdařilo vhoditi mezi ubožáky několik sněhových koulí, jimiž vězňové hasili žízeň. Dva z těch vězňů byli před lidmi zastřeleni proto, že pokusili se dostati z vozu pro pohozený kousek chleba. Mimo těchto zastřelených byly v Ústí vyhozeny ještě tři mrtvoly. Byly jednoduše hozeny do sněhu a ponechány osudu.“

 *          v uvedené chvíli vlak ve skutečnosti ještě stále mířil do rakouského Mauthausenu
**        jiné prameny hovoří konkrétně o příslušnících estonské legie SS